Čtvrtek

Každé ráno o půl sedmé chodíme 1 km na autobusovou zastávku, která se nachází na kopci nad vesnicí. Autobusem pak cestujeme asi půl hodiny, než dojedeme ke školce. Stejná cesta, ale opačným směrem, nás čeká i po obědě, doma jsme o půl druhé. 

Od listopadu máme auto. Jezdila jsem asi měsíc, než napadl sníh, teď si netroufám. Každé ráno jsem se budila s pocitem svírajícího se žaludku, za ten měsíc ježdění jsem zhubla asi tři kila.

Nejsem dobrý řidič, nikdy jsem neplánovala, že budu řídit, ačkoliv mám řidičák už několik let. Okolnosti mě ale donutily. Okolnosti jménem Verunka. Dokážete si jistě živě představit, jak se vláčím s dvacetiilovým maličko hyperaktivním dítkem kilometr do kopce. V zimě ho tahám přes závěje a chytám, když padá, v létě ho zase násilím táhnu, když nedrží směr a "jde za svým stínem". O cestě domů s nákupem ani nemluvě.

V autobuse to je horor, není řidiče, který by nás neznal. Celé to začíná, když musím malou vynést do schodů, které jí dělají stále problémy. Pak řidič jen mávne rukou, abychom šly, přičemž se mu v lepším případě snaží Verunka ukrást drobné mince, v horším se mi už několikrát vytrhla a běžela k zadním otevřeným dveřím. Pak musím malou usadit, což sama taky nezvládne.

Hit posledního měsíce jsou hysterické záchvaty v autobuse. Verča se začne vztekat, mlátí sebe i mě a je k neutišení. Kam se ztratila ta hodná a usměvavá holčička? Pokud nemám nic k jídlu, je zle, svačinkou, nebo bonbónky se přece jen na chvíli zklidní.

Upřímně řečeno, už se těším, až roztaje sníh a opět začnu jezdit. A další tři kila dolů taky nejsou k zahození, že......?

"naše" autobusová zastávka

cesta do kopce

cesta z kopce vypadá přívětivěji

naše vesnička